Sobota 5. 7. 2003

6.30 - vstáváme. Všude máme seno, ale hlavně, že jsme měli střechu nad hlavou. V noci totiž pršelo a při pohledu na nebe je jasný, že přes den bude taky. Peta nadává, že nemohl usnout a když už se mu to začínalo dařit, začal jsem prý já chrápat jako hovado. Jo, kdo dřív usne vyhrává !
Vyrážíme po silničce směr Teplá. Na nebi zase visí pytle a je celkem chladno. Ale když se jede, celkem to jde.
8.00 - jsme v Teplý. O nějakým otevřeným bufíku s horkou polívkou a kafem, který jsme si vybájili si můžeme nechat akorát tak zdát. Naštěstí jsou u kostela otevřený potraviny. Kupujem si snídani a vodu a snídáme na zídce před obecním úřadem. Jakmile se člověk chvíli nepohybuje, je zima. Opět se objevují moje problémy s rozpáranýma brašnama. Stavíme u nějakýho rozbořenýho baráku, kde se válí nějaký vázací lýko. Beru ho a pevně s nim za pomoci kluků stahuju rozpáranou tašku. Vypadá to, že to bude O.K.
Chuť na kafe u všech narůstá, ale vyhlídky na to, že by v těchhle končinách bylo v sobotu ráno a ještě k tomu ve svátek otevřeno, jsou mizivé. A v tom na konci Teplé zázrak ! Otevřená benzínka. Odstavujem kola a hrnem se dovnitř. Dáváme si kafe, který pro nás v týhle chvíli znamená všechno.
9.00 - s teplým kafem v břiše opuštíme benzínku a nasedáme na kola. Začíná lejt a foukat. Peta přichází s uklidněním, že vzadu se vyjasňuje a že to bude lepší. Po silničce přijíždíme do Mrázova. Podle cedulí na křižovatce se dáváme doprava na Bezvěrov, po ujetí asi tří kilometrů, je mi ale jasný, že nejedeme jižně směrem na Michalovy Hory, ale západně na Ovesné Kladruby. Pořád leje, proto měníme plán a já klukům slibuju, že aspoň uvidí Podhoru.
Přijíždíme do Ovesných Kladrub a jedeme se podívat k místní pěkný hospůdce. Je samozřejmě zavřená ! Pokračujeme po červené přes rozcestí U pohodnice a začínáme stoupat na Podhorní vrch ( 847 m n/m ). Já a Míra nasazujeme návleky, protože budeme poslední úsek tlačit trávou. Peta se přezouvá naboso do sandálů, protože je všude mokro a chceme aspoň částečně udržet suchý boty.
Poslední úsek stoupání tlačíme. Je to pořádnej kopec !
11.00 - jsme v sedle mezi Malou a Velkou Podhorou. Nějakej nášláploš tady dělá sklapovačky, pak několikrát za sebou vybíhá na žebřík a dolů a běží z kopce pryč. Vylejzáme nahoru a fotíme se. Bohužel i tady nás místo nádhernýho výhledu do širého kraje čekají jenom mraky, déšť a mlha. Ale kopec je to nádhernej a kluci jsou nadšení.
11.15 - sjíždíme po červené dolů na cyklostezku a pokračujeme po ní přes hlavní silnici Mariánské Lázně - Bečov, do Závišína. Protože jsem tady byl už několikrát, chlácholím kluky, že za chvíli si dají teplou polívku a jídlo v Českém domě, kterej bude určitě otevřenej. Přijíždíme k němu, je opravdu otevřenej, polívku mají a co víc, je tady zatopeno v krbu, což je v tomhle počasí příjemné nejenom pro tři zmoklé cyklisty.
Dáváme si pivo, gulášovku a svíčkovou, pak ještě kafe. Při pohledu z okna nám ale i u krbu naskakuje husí kůže. Leje jako z konve ! Peta opět ujišťuje, že se počasí zlepší. Už mu to moc nevěříme. Najednou prohlásí, že už neprší.
13.00 - platíme, vycházíme ven a ve slejváku nasedáme na mokrý sedla. Teď už je to skoro jedno. Za vytrvalého deště přijíždíme k hotelu Krakonoš, ukazuju klukům obří sochu Krakonoše a zdevastovanej, dřív překrásnej hotel. Pokračujeme po červené na Hameliku, z které je i přes mraky pěkný pohled na kotlinu Mariánských Lázní. Odtud už sjíždíme do centra. Protože jsme ve městě lázeňských oplatek, jednu teplou si s Petou dáváme. Pořád leje, na chvíli se schováváme v průjezdu. Protože ale nic nenasvědčuje tomu, že by se počasí mělo zlepšit, pokračujeme dál. Chceme jet po modré, směrem na Bašusovu cestu, Vysoké Sedlo a Kynžvart. Nedaří se nám ale najít odbočku z hlavní třídy. Nakonec rezignujeme a v dešti stoupáme po silnici na Kladskou. Podle mapy by se měla v jednom místě k modré značce přiblížit. Odbočku nacházíme, zahýbáme doleva směr zámek Kynžvart a asi po 500 metrech doprava do lesa. Cesta vede chvíli trávou, pak nás přivádí na pohodlnou Bašusovu cestu, po které přijíždíme až k rybníku Uhlíř. Tady se nám ale ztrácí, místo doleva, zahýbáme po silnici doprava a po pěkném sjezdu přijíždíme na Kladskou. Další neplánovaná zastávka ale není nepříjemná. Odstavujeme kola a jdem do Myslivecké hospůdky na pivo a na grog. Venku pořád leje. Diskutujem o dalším programu a jíme preclíky, které nám pan hospodský postavil na stůl.
16.30 - odcházíme z hospody. Jdeme se podívat na lesní hrobku prince Sigismunda Schönburg – Waldenburga a na začátek naučné stezky kolem rybníka. Peta má problémy se zadním kolem, utahujeme jeho povolenou kazetu.
17.30 - vyrážíme po silnici zpátky a hledáme modrou. Oproti očekávání jí nacházíme až za rybníkem Uhlíř. Vydáváme se po ní a začínáme stoupat lesem k Vysokému Sedlu. Cesta je ze začátku pěkná, písková, horší se to až s jejím napojením na žlutou, protože pak vede po úzké lesní pěšině, kde jsou místy bažiny. Z Vysokého Sedla přejíždíme silnici na Lazy a vydáváme se naproti na lesní cestu. Na první pokus se nám nedaří trefit cestu na Lesný, který je nejvyšším vrcholem Slavkovského lesa. Jeli jsme totiž levou odbočkou a to je chyba. Na vrchol totiž vede pravá cesta !
Bez sestoupení vyjíždím s brašnama na vrchol, což jsem ani nečekal. Kluci se s horou taky statečně perou a za chvilku dosahují vrcholu. Vydáváme radostný pokřik a dáváme si vrcholovou čokoládu. Počasí je ještě děsivější než bylo celej den. Okolo nás se válejí mraky a je mlha. Na druhý straně jsme ale vděční za to, že neprší. Po vyfocení sjíždíme stejnou cestou k Sedlu a po žluté pokračujeme k vytčenému cíli dnešního dne - k Lázním Kynžvart. Na Petovi je vidět, jak je rád, že konečně byl na Lesným.
Žlutá dolů do Kynžvartu je docela slušnej sjezd. Stavíme u zříceniny hradu Kynžvart. My s Petou se na ní jdem podívat, Míra ne. Je položená v hustém lese a je zajímavá.
Do Kynžvartu vjíždíme stylově, kolem hřbitova. Jdeme se na něj podívat, jestli by se tam nenašel nějakej vhodnej nocleh. Peta se děsí pohledu na jednookýho hrobníka s kosou, kterej vynadal Mírovi, že nezavřel dveře. Já ani Míra, jako starý slepci bez brejlí, si naštěstí jeho vypíchlýho oka nevšímáme.
19.30 - s noclehem to vypadá bledě. Sice vyjímečně neprší, ale pořád visí pytle a nikde žádnej seník. Já jsem našel jeden vybydlenej barák, ale bordel na podlaze se klukům moc nelíbí, tak jedem dál. Projíždíme kolem zahrádek, za kterýma je nějaká plechová bouda. Rozhodujem se, že tady asi nic lepšího nebude a střecha nad hlavou se bude asi v noci hodit. Já s Petou si připravujem nocleh nanošením nalezenýho materiálu na beton, Kejši, jako správnej flegmouš na všechno prdí. Moje lesní lůžko, sestávající se z tří píchlých duší z traktoru a větví, Petu rozesmívá.
20.15 - nasedáme na kola a vyrážíme zakončit dnešní den do hospody " U Bučků ", kolem který jsme jeli a kterou nám doporučil vrchní z Kladský. Před hospodou sundaváme mokrý boty a věci. Do bot by se určitě hodily noviny ! Vzpomínám si, že jsem na náměstí viděl kontejnery na tříděnej odpad, tak už převlečenej jedu pro noviny. Kontejner s papírem sice šíleně smrdí, ale novin je v něm dost. Beru pakl Blesků a jedu zpátky ke klukům. Noviny jsou tim smradem z toho kontejneru pěkně nasáklý, ale přesto si je muchláme do mokrých bot.
20.45 - dáváme si první výbornej Chodovárek a vrchní slibuje, že se podívá, jestli v kuchyni nezbyla nějaká klobása. Naštěstí tři kousky našel, tak nám jí ohřívá. Míra vybaluje batoh a vyndavá z něj boty zabalený v těch smradlavejch novinách. Nadáváme mu, aby si ten smrad zase schoval !
Dáváme další pivo a přisedá si k nám nějakej kluk, co slyšel, že vyprávim o Rumunsku. Chvíli kecáme, hlavně o Rumunsku, pak mi tvrdí, že rumunská pálenka nemá víc než 20 procent. Tim mě naštval, takže jdu ke kolu pro placatici Palenici Bihor, na který je velkým písmem napsáno 40 procent. Je na něm vidět, že podobnej trumf nečekal ! Potom už o Rumunsku nemluvil, nicméně nám doporučuje nocleh v Lesní čajovně, na zámku Kynžvart a kreslí nám plánek jak jí máme najít.
24.00 - vyrážíme k zámku. Za chvíli jsme tam. Procházíme parkem a za svitu čelovky, studujeme plánek. Docela se divim, že nás nesebrali policajti. Po neúspěšném hledání oné čajovny nacházim v rohu parku starou budovu. V jedný místnosti je dřevěná podlaha s pilinama. Volám na kluky, že tady by se dalo přespat. Míra ale nechce a rozbaluje si spacák v parku, kousek od bílý sochy, známý z pohledů zámku. Peta cvíli stojí mezi náma a neví ke komu se připojit. Nakonec u něj vítězí zdravý rozum a jde spát ke mně pod střechu. Přináší si podlážku a zaleháváme. Uklidňuju Petu, že Kejšiho by už stejně nepřemluvil, aby šel spát dovnitř a varuju ho aby nevycházel, až uvidí blikat modrý majáky a uslyší policajty, jak odvádějí Míru.
Za smradu novin z bot pomalu usínáme.

Dnešní den ujeto: 60 km
V terénu: 20 km